Prolog festivalu – režie na posledních 10 minut
První festivalový (před)večer s sebou přinesl velké zklamání. Brno navštívilo věhlasné Moskevské hudební divadlo „Helikon Opera“ Dmitri Bertmana, které zde předvedlo své nastudování Janáčkovy Věci Makropulos. Formu si ansábl ale rozhodně nepřivezl. Přitom začátek byl velice slibný – po otevření opony se na diváky dívala zajímavá dekorativní archaizující scéna, kde polokruhová zeď s průchozími siluetami pánů a dam ve večerních róbách (tato kulisa značila, že se nacházíme v útrobách divadla) pevně ohraničovala hrací plochu. Do konce představení se se scénou nic nedělo. Během předehry, kdy se za touto zdí s „dírami“ po figurách pomalu plížila sehnutá bílá osoba a hudbu nechávala procházet sebou, se zdálo, že atmosféra a sepjetí s hudbou budou obsaženy v celém divadle. Bohužel pak nastal totální herecký kolaps a celé dvě dějství se na dění na scéně nešlo koukat.
Režie nevyužívala scénických změn, světel ani stavby obrazů, kostýmy byly nenápadité staré večerní šaty. Divadelní tvar měl dle mého odhadu původně v této části představení stát na hereckém projevu, na vyhrávání situací a vzájemném hereckém souznění (což by bylo bývalo zcela v pořádku). A samozřejmě na pěveckých výkonech a hře orchestru. Tyto všechny složky však selhaly, výraz a přesnost (o ladění nemluvě) si orchestr asi zapomněl nabalit do kufru na cestu, herci první dvě dějství až na nepodstatné výjimky odchodili, případně tu a tam teatrálně přehrávali, odšumlali a odpípali, jednoduše děs, který není asi potřeba dále rozebírat. (Z tohoto důvodu nechci zabíhat do hodnocení jednotlivých představitelů, ani do děje.) Na nechtěné trapnosti přidávala i špatná výslovnost češtiny ve stylu „pane šediteli“, která by jindy asi zapadla, ale v tomto představení to bylo pohříchu to jediné, co člověka vytrhlo ze zoufalých pokusů raději operu prospat. Pro diváka, který libreto nezná zpaměti, muselo být navíc těžké se v ději orientovat, protože Mahenka nemá titulkovací zařízení (což není problém herců ani režie).
Zlom nastal až v závěrečném dějství, které bylo konečně nějak promyšleně kostýmované (takže na jevišti najednou začaly sami vyvstávat obrazy). V závěrečné pasáži (od chvíle, kdy Emilia Marty prozradí své skutečné „stáří“ a jméno) se dostaly ke slovu světla a najednou se ukázaly dříve tušené možnosti scény. Posledních pár minut bylo touto změnou inscenačního postupu hnedle skutečným divadlem, což však celkový dojem nemohlo zachránit.
S povzdechem tak jen konstatuji, že jsem vlivem zvoleného režijního přístupu k opeře nebyl s to dešifrovat, zda by v případě výskytu něčeho takového, jako je herecký projev, bylo možné označit toto představení za solidní.
Den první – se Sinfoniettou a Matějem Broučkem do Měsíce
Slavnostní zahájení festivalu na úvod zpestřili pánové Dvořák, Onderka a Besser, dadaisticky se trumfující ve snaze neříct nic, čímž festival považovali za zahájený.
V první části večera byla ke slyšení Janáčkova Sinfonietta (skladba pro symfonický orchestr). Hudba byla tentokráte spojena s baletem (3. věta, Moderato) a video-artem (zbytek – 2., 4. a 5. věta). O balet se postaral Jiří Kilián, o video-art Tom Rychetský a Pavel Hejný. Začáteční (a závěrečné) fanfáry byly hrány s dechy na jevišti (zbytek orchestru v orchestřišti), dle mého názoru úvodní fanfáry trochu překotně.
Pustím-li se do ryze subjektivního hodnocení ztvárnění, přiznávám, že důvod spojení s video-artem, tím více konkrétní provedení, jsem nepochopil. Možná je to tím, že jsem stará konzerva a rád si symfonickou hudbu vychutnám samotnou, ne jako videoklip, ale spíš mě toto konkrétní ztvárnění prostě nebavilo, neboť na sebe příliš upoutávalo pozornost (taneční video přes celou šíři jeviště) s temporytmem hudby souviselo jen víceméně nahodile. V poslední větě mě v závěru Sinfonietty promítaná videa vyloženě vadila, protože subtilní a jímavou Janáčkovu hudbu přehlušovala vypáleným bílým plátnem s vlnící se ženou v natrhaných kouscích igelitu (bez urážky, třeba v tom někdo nějaký přínos pro Janáčkovu hudbu viděl).
3. věta ztvárněná baletem (choreografie Jiřího Kiliána) s hudbou korespondovala (což neberu jako principielní plus, ale jako konstatování). Baletní provedení vycházející s folklorních motivů bylo velmi vzdušné, tanečníci (tři páry) se pohybovali po jevišti takřka neslyšitelně a svými kreacemi jen uměřeně a přitom precizně ilustrovali hudbu.
Progresivní přístupy ke klasické hudbě oceňuji a bezvýhradně podporuji nacházení nových cest (operní inscenace využívající moderního tance, projekcí, naturalismu…), s vědomím, že zdaleko ne vše se povede. Toto uchopení díla mě až na Kiliánův balet neoslovilo.
Orchestr, pod vedením Jaroslava Kyzlinka, hrál výborně (ač to při hře z orchestřiště tolik nevynikne).
V druhé půlce večera byla provedena světová premiéra původní verze Janáčkovy opery Výlety pana Broučka do Měsíce v režie a scéně Pamely Howard a hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka. A nutno hned říci, že v provedením velice dobrém. Ze všech herců byla cítit chuť hrát a zpívat s plným nasazením, osoby, které nebyly zrovna ve středu pozornosti, nestály, jak ve většině jiných operních představení, jako trubky, ale aktivně dotvářeli plastický obraz dění. Orchestr hrál opět výborně.
Se všemi části opery si režisérka, scénografka a kostymérka v jednom poradila obstojně, s většinou velmi. Základem inscenování této alkoholické opery musí být dryáčnický projev velkohubého maloměšťáka Broučka, který od života žádá pivo a maso. Což Jaroslav Březina, představitel Matěje Broučka, splňoval beze zbytku. Stejně tak svou roli zvládli i ostatní herci, role každého z nich byla uchopena se zaujetím a bez teatrálního zatížení.
Živá inscenace, to je v každém divadle podobného charakteru základem úspěchu. Bez akcentu na divadelní provedení, nemá smysl s operou předstupovat navenek, to už je pak mnohdy lepší poslouchat jen hudební provedení díla. Kontrast Výletu vynikl zejména v porovnání s včerejší mrtvolnou Věcí Makropulos – v Broučkovi se režisérka nebála rozhýbat scénu jízdou sboru na starých bicyklech, výraznými kostýmy, jednoduchou ale promyšlenou scénou. Řemen divadlu trochu spadl v druhém dějství, v měsíčním chrámu Všeuměny, kdy zde byly dlouhé minuty zbytečně statické a přehuštěné lidmi. Pomohla podle mne menší koncentrace osob, které by mohly davové, těžko koordinovatelné scény, vyřešit o to výraznější stylizací a pohybem. V zaplněné scéně bez světlem zvýrazněných míst totiž nebylo možné zaostřit pozornost na konkrétní rozpohybovanou situaci a divadlo se tímto jaksi rozplizávalo. Nicméně tento okamžik netrval dlouho a od následného konfliktu s Broučkovým uzenkovým „buranstvím“ již opět opera šlapala.
Rýmovaná dohra, která doposud nebyla nikdy uvedena, je dle mého názoru skvělým Janáčkovým počinem a operu celou posouvá do jakéhosi zacykleného absurdního obsesivního dramatu „rána opilcova“.
Představení, které jsem zhlédl, bylo premiérou (respektive předpremiérou), proto případný kritičtější pohled bych rád napsal až po shlédnutí dalších repríz, kdy se kus trochu usadí.
Hlavně na ten festival choďte! Lepší muzika a ansámbly v Brně dlouho nebude.
18. 11. 2010
Matěj Hollan, student Hudební vědy FF MU
P.S. Níže dávám odkazy na další recenze těchto dvou dnů a z programu doporučuji: hodnocenou operu Výlety pana Broučka do měsíce uváděnou ve světové premiéře původní verze (pá 19. 11.), komponovaný večer z děl Janáčka, Schönberga a Hindemitha (ne 21. 11.), Káťu Kabanovou v režii Roberta Wilsona (út 23. 11.), A. Schönberg: Verklärte Nacht, A. Webern: Kusy pro cello a piano (čt 25. 11.), světovou premiéru původní verze Janáčkovy rané opery Šárka (pá 26. 11. – osobně dodávám, že spíše jako raritu než jako přelomové dílo), opera Lulu Albana Berga v podání Essenské opery (so 27. 11.) a závěrečný koncert v neděli 28. 11. s díly Leoše Janáčka, Albana Berga a Arnolda Schönberga.
http://www.operaplus.cz/2010/11/moskva-privezla-svou-vec-makropulos.html
http://operadream.blogspot.com/2010/11/festivalovy-broucek-aneb-uzasna.html
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=267&r=kulturah&idc=1484638