Reklama
 
Blog | Matěj Hollan

Lady Macbeth Mcenského újezdu

Pokud se můžete jakkoliv dostat v pondělí 9., čtvrtek 12. či v neděli 15. listopadu do Vídně, tak to udělejte. Staatsoper Wien totiž v těchto dnech hraje naposledy v sezónně, né-li vůbec, operu Dmitrije Šostakoviče Lady Macberh Mcenského újezdu. Opera je to pravda hodně drsná, příliš dušilahodících momentů neskýtá, ostatně asi jako celý život v SSSR. Hudebně a inscenačně je to však veliká nádhera. Protože u nás ne že by výborná operní představení nebyla (v Brně v nedávné době Jullieta od B. Martinů, o sezónu dřív Boris Godunov), ale mnoho jich není, stojí za to zajet za kulturou i do našeho bývalého hlavního města. Třeba Vám mezitím neseberou Sudeťáci majetek.

Dmitrij Šostakovič (* 1906) tuto operu začal psát v 24 letech, poprvé byla uvedena – s velkým úspěchem – v roce 1934. Po několika letech ji navštívil i sám J. V. Stalin… a tím také inscenování této opery na dlouhou dobu skončilo.

Při sledování opery, která rozhodně neodpovídá budovatelským uměleckým tendencím oslavujícím nového sovětského čelověka, jsem Stalinovy důvody pro zavrhnutí této opery (následně vyšlo na jeho příkaz v „Pravdě“ zdrcující odsouzení) celkem chápal :).

 

Reklama

Hlavní děj inscenace: Žena Kateřina byla nuceně provdána za Zinovije, syna zámožného tyrana Borise. Nezáživný Zinovij odjíždí na nějaký čas za prací.

Kateřina se seznámí s mladým hřebcem Sergejem, s nimž si při stále nepřítomnost Zinovije dosytosti užívá. Boris tento jejich milenecký poměr zjistí, Sergeje zbičuje a zamkne do cely. Aby si Kateřina svého tchána Borise udobřila, uvaří mu k večeři houby. Ale s krysím jedem. Tyrana Borise není více.

Kateřina si dál užívá se Sergejem, když tu se v jedné noci vrací její manžel Zinovij. Zabijí ho i schovají ho do sklepa.

Chystá se svatba Sergeje a Kateřiny. Místního opilce uchvátí zápach linoucí se ze sklepa. Tam mrtvola. Jde to oznámit na místní policejní stanici – garanta pořádku. Svatební veselí. Do toho vtrhnou příslušníci policejních sborů, Kateřina se přiznává k vraždě.

Vězeňský lágr. Kateřina tajně chodí za Sergejem. Ten jí však zapudí a nabouchne si mladou koc Sonětku. Kateřina Sonětku shodí do řeky a sama tam skočí. Svoloč.

 

S tímto láskyplným příběhem se snoubí Šostakovičova hudba, která značně bezohledně komentuje osudy „hrdinů“. Zní velmi výsměšně, velmi tvrdě, je zákeřná jako režim v Sovětském svazu sám – alespoň mně, mladému, to tak připadá. Ale programové politikum v tom není potřeba hledat. Všeobecné veselí ze smrti tyrana, bezvýchodnost vězeňského sibiřského postavení, chování dozorců a policie, všeobecná bezcharakternost zapřičiněná krom osobnostních předpokladů okolními podmínkami – to jsou univerzální „hodnoty“.

Do této nevznešené, přitom fascinantní hudby tu a tam pronikne upřímná výpověď lidská, neárijským (odvozeno od slova árie), tedy neuřvaným způsobem zkomponovaná.

Orchestr pod vedením Ingo Metzmachera hraje výborně, sólisti i sbor zpívají nádherně. Pokud se bojíte opery pro její umělost, uřvanost, nesrozumitelnou hudbu, tak se nebojte tohoto hudebního nastudování této Šostakovičovi opery.

Na operu se však nechodí jen za hudbou. Inscenace se vyjadřuje maximálně stroze, jak po stránce scénografické a kostýmní, tak po stránce herecké, tedy režijní. Pokoj je šikmá plocha čtverce otočeného hranou k divákům, uprostřed prosvětlená postel s matrací, zadní dvě svislé stěny pomyslné kostky táhnoucí se až k provazišti jsou jakási obrovská okna se záclonami. Scéna nepracuje s dekorativními předměty, vše co je na jevišti, je vtaženo do hry. Až na vtipně řešený výjev z policejní stanice se na scéně mění akorát v jednotlivých obrazech jen detaily. Je jistě možné mít k tomu výhrady, nic není dokonalé.

Vedení herců je úsporné, jen občas zpěváci sklouznou k dramatické gestikulaci a popisnému hraní, herecký projev je soustředěný na vnitřní prožitek prezentovaný hlasem a vzájemnou komunikací s hereckým partnerem, která je zvláště důvěryhodná ve vztahu Kateřiny a Sergeje. Operní pěvci nejsou skuteční herci, tudíž je zbytečné hodnotit jejich některé nedotažené pokusy o „akci“ či právě o zbytečné popisné hraní, místo úchvatného hereckého výkonu umí zase narozdíl od herců zpívat.

Režijní koncepce inscenace je podřízena hudbě a samotnému dramatu, nepouští se do nějakých odvážných interpretací, což by samozřejmě bylo možné, nikoli potřebné. Bez mimořádných interpretací a přenesení děje třeba na druhý konec světa (jak se někdy setkáváme v taktéž dobrých inscenacích) se dočkáme prezentace příběhu v jeho syrovosti – a zrovna tady je to velmi účinné. K režii mám pár poznámek, co si myslím, že šlo řešit vhodněji, ale vzhledem k tomu, že bych byl rád, kdybyste na tuto operu někdo jeli nepoznamenaní mým názorem na tu či onu konkrétní věc, nechám si ji pro sebe.

Vzájemné doplňování dramatického ztvárnění s brutální hudbou je největší devízou tohoto představení.

(Pozn.: Pokud se Vám nechce dávat horentní sumy za lístek, běžte do Staatsoper dvě a čtvrt hodiny předem do fronty na lístky na stání. Stojí ďábelských 3 až 4 Euro.

Jedinou větší nevýhodou je, že se nestíhá poslední vlak do Česka, musí se proto bohužel jet autem nebo přespat tam. A pokud Vám nefunguje budík, tak ráno nestihnete být na jednání:)

 

režie: Matthias Hartmann
scéna: Volker Hintermeier
kostýmy: Su Bühler
choreografie: Teresa Rotemberg

dirigent: Ingo Metzmacher

Boris Ismajlov: Kurt Rydl

Kateřina Ismajlova: Angela Denoke

Sergej: Misha Didyk

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama