Reklama
 
Blog | Matěj Hollan

Risk je zisk!

Riskuj! Záběr na malé děvčátko, které stojí na kraji dálnice a směje se na svou maminku. Ta mu páskou zavazuje oči. „Jdi, Ty to zvládneš! A nezapomeň, žádná auta neexistují“, šeptá mu do ouška a přendává ho přes svodidla. Důvěřivé dítě se poslepu vydává přes dálnici. Auta jezdí rychle jedno za druhým. Několik se holčičce vyhne. Dítě klopýtne a nad ním profičí kamión. Střih, krev se rozprskne po objektivu kamery. Text: Tato dívka měla 5% šanci, že přežije. Přesto to riskla. Věřila sama sobě. Příště by to jistě vyšlo!!!

O globálním oteplování všichni mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl. Někdo věří, že určitě je, protože to říkal nějaký chytrý pán v televizi, někdo na něj nevěří a myslí si svoje. V co vlastně nevěříme?

Asi nikdo nerozporuje, že koncentrace CO2 v ovzduší stoupá. Pokud těžíme fosilní paliva, kde bylo množství uhlíku po dlouhou dobu uloženo a tato paliva spotřebováváme ku potěše své, těžko si lze myslet, že koncentrace CO2 v atmosféře zůstává neměnná.

Také se nedebatuje o tom, zda při nárůstu globální teploty budou tát pevninské ledovce a stoupne hladina světových oceánů. Debatuje se jen o tom, o kolik stoupne, při jaké teplotě a jaká teplota ještě nezpůsobí zatopení ostrovních států či nezpůsobí dramatické změny vodního hospodářství a obyvatelnosti určitého území.

Reklama

Dost málo se též vede pře o to, zda za poslední desetiletí teplota stoupá, jelikož k tomu máme objektivní měření.

Hlavní diskuze se – alespoň mezi námi laiky – vede o tom, zda jsou tyto změny globální teploty zapříčiněny Sluncem, nebo člověkem, jak moc a s jakými následky a zejména o tom, jaký má vliv na teplotu planety množství CO2 v atmosféře.

Je to věda

Obecná „představa“, reprezentovaná třebas mezivládním panelem pro klimatickou změnu, IPCC, čítajícím několik tisíc vědců z celé zeměkoule, je taková, že koncentrace CO2 se na globální teplotě podílí zcela zásadně. Tuto svou domněnku odvozují od mnoha měření a studií, které ukazují, že globální teplota se mění v závislosti na koncentraci CO2. (Pozn.:, píši o teplotě globální, nikoliv třeba o teplotě ve Francii. Dlouhodobější lokální ochlazení může nastat bez ohledu na globální teplotu, například změnou proudění vody v oceánech, kdy pevnina přestane být vyhřívána teplou vodou, stejně jako při globálním růstu teplot může udeřit rekordně třeskutá zima.)

Abychom vyvrátili argument, že množství CO2 v atmosféře souvisí s globální teplotou, bylo by nutné prokázat, že CO2 nemá ostatními vědci přisuzovanou schopnost zadržet na naší planetě teplo. Tvrdí-li totiž vědecká obec, že CO2 umí sluneční energii na Zemi zadržet (přesněji bavíme se o různých skleníkových plynech, které se pro jednoduchost přepočítávají na ekvivalenty CO2 a pro účely tohoto textu to redukuji jen na ono CO2 samotné), muselo by se podařit zpochybnit patřičná měření a dokázat opak. Pokud argumentuji vědeckému důkazu stylem „já si to nemyslím“, tak můj příspěvek do diskuze pozbývá jakékoliv hodnoty.

Lze též zpochybňovat míru vlivu koncentrace CO2 na globální teplotu ve srovnání s vlivem slunečního záření a tvrdit, že v porovnání s kolísáním slunečního záření má koncentrace CO2 zanedbatelný vliv. Ano, musíme ale předložit důkaz vyvracející „mainstreamový“ vědecký názor, že víme, kolik energie nám dává Slunce a jak se toto množství energie mění v souvislosti se slunečními cykly. Nikdo nerozporuje, že Slunce má na globální teplotu vliv. Ale je dokázáno, že změny přísunu množství energie ze Slunce jsou jen zlomkem v porovnání s tím, jaký vliv má stoupající koncentrace CO2 a že tento zlomek bude s rostoucí koncentrací CO2 stále „nevýhodnější“ pro Slunce. Pro shození této teorie ze stolu je nutné ona měření vyvrátit, ne tvrdit „já si to nemyslím“. (K tématu česky např.: http://amper.ped.muni.cz/gw/dirs/inscenace/sc01txt.pdf, str. 8).

Vo co go

Zkusme si velmi zjednodušeně představit, co podle vědců globální oteplování zapříčiňuje: Naše Země má ňákou atmosféru, která jí díky dostatečné zemské přitažlivosti neunikla. Tato atmosféra má ňáké složení. Ze Slunce přiletí paprsky, některé se odrazí a letí fuč. Některé projdou až na zem či oceány, které ohřívají. Povrch planety sálá do atmosféry, ta ale takové teplo (infračervené záření) vlivem skleníkových plynů téměř nepropouští. Do vesmíru sálá až řídký vzduch ve výškách řady kilometrů, který je mnohem studenější než zem pod ním. Jak skleníkových plynů přibylo, rovnou do vesmíru nyní proniká až záření z výšek o půl kilometru větších, ze vzduchu ještě chladnějšího. Ten sálá méně, a tak si Země část slunečního tepla ponechává. Během staletí tím rostou teploty oceánu i kontinentů. Teprve až se prohřejí tak mnoho, že i vzduch v té větší výšce bude dostatečně teplý, tak se rovnováha mezi polceným slunečním teplem a vyzářeným teplem ze Země obnoví.

Sluneční teplo se tu musí udržet „něčím“, nejen ze svého rozmaru. A pokud přijmeme tezi, že na teplotu atmosféry má vliv její složení, tak to znamená, že „něco“ v atmosféře zařídí, aby nám všechno teplo neuniklo pryč. Není-li to „něco“ božská konstanta, tak je možné, aby se to měnilo a nechávalo nám to tady míň nebo víc slunečního tepla. Stav poznání je dnes takový, že to „něco“ je CO2.

Tato domněnka není nijak nová. Přišel s ní už jeden pán fyzik, Svante Arrhenius jménem, na začátku 20. století. Využil astronomických měření teploty Měsíce pozorovaného přes solný hranol. Zjistil přitom pozoruhodnou věc – nad obzorem měl měsíc jinou teplotu, než když ho měl nad hlavou. Z pohledu Měsíce se nic samozřejmě měnit nemohlo. Jediné, v čem byl rozdíl – jak astronom správně odvodil – bylo množství vzduchu, přes které Měsíc měřil. Když se díval rovnou nad sebe, tak svit Měsíce procházel přes nejmenší možnou tloušťku atmosféry, když se ale díval nízko nad obzor, tak se záře od Měsíce musela prodrat ještě „rovně“ přes vzduch – jakoby od obzoru až k němu. Z jeho pozorování bylo zřejmé, že tloušťka atmosféry má vliv na teplotu. To znamenalo, že „něco“ v atmosféře je schopné zachycovat teplo. Zjistil, že to „něco“ je CO2, a predikoval, že se Země bude oteplovat se stoupající koncentrací CO2.

Jistě, mohl se splést, stejně jako plno dalších vědců po něm a mohou se plést i všichni vědci dnes, když tvrdí, že CO2 v atmosféře dělá onu „střešní izolaci“, která zapříčiňuje, že z energie, která do atmosféry pronikne ze Slunce, jí tu dnes zůstává víc, a že s rostoucí koncentrací se to bude zvýrazňovat. Nepochybuji, že existuje plno vědeckých studií, které vliv koncentrace CO2 na globální teplotu zpochybňují. Věda už je „bohužel“ taková, že nemůže dokázat něco 100%. Vždy něco říká jen s určitou pravděpodobností, třeba 99,99999999999999998 %, nebo jen 0,000003 % (jako u pravděpodobnosti, že do nás narazí nějaký asteroid a dopadnem stejně jako dinosauři).

 

Poněvadž se jedná o vědu, tak máme jakousi pravděpodobnost, že to celé není pravda, že globální oteplování vinou člověka neexistuje a pokud, tak se nic zásadního nestane, protože voda dramaticky nestoupne atp. Ale ta pravděpodobnost je hóóóóóóóódně malá na to, abychom si mohli dovolit na ni vsadit a čekat, co bude.

Viděl jsem v Kodani transparenty s pěkným heslem: THERE IS NO PLANET B.

 

 

Záběr na grafy se stoupající koncentrací CO2 v atmosféře. Vědci v bílých pláštích s velkými brýlemi, za zády tabuli chaotickou směsí vzorečků, v kleci laboratorní krysu, poblikávající zářivka, v ruce zkumavku, kterou v rozčilení třepou a něco zmateného blekotají. Střih na dobrotivou tvář ve slunečním kotouči s miriádami paprsků, jež pronáší slova: „Žádnou Mikronésii jsem nikdy neviděl, nevidím a nemyslím, že by to nějaký vážný a rozumný člověk mohl říci.“

Střih na Noemovu archu, jež se rozráží o Ararat.

Text: Globální oteplování je jisté jen na 95 %. Risknem to, ne ;-)?

 

Odpovědi na často kladené otázky ke klimatu: http://amper.ped.muni.cz/gw/diagnosis/Diagnosis-Boxes-CZ.pdf

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama