Jsou věci, které v hospodě u píva prostě nevyřešíte. Kvalitní loterijní zákon, z kterého si nebude Synot, Bonver, Kajot a spol. dělat vlaštovky, je jedna z nich. Je určitě hezké, když se poslanci doma nad stolem lopotí a bez jakýchkoliv podkladů, materiálů, analýz, studií fantazírují protikorupční a nejspíše vlastně všechny zákony, ale je to práce tak trochu k ničemu.
Pokud hodlám řešit nějaký problém, není od věci si nejprve pojmenovat, co vlastně řeším. V případě loterií a sázkových her, v Česku roku 2011, to jest:
-
Několik set tisíc patologických hráčů, kteří trpí závislostí podobně silnou jako je závislost na pervitinu, navíc hůře lečitelnou, neboť na hazard narazí člověk narozdíl od pervitinu na každém rohu.
-
Návazná kriminalita, rozpady rodin, bezdomovectví a další príma sociopatologické jevy.
-
Města a obce zahlcené hernami, jež z ČR vytvářejí jednu z posledních výsp otevřeně tolerované mafie.
-
Praní špinavých peněz.
-
Finanční úniky z povinných odvodů na tzv. „veřejné prospěšné účely“.
Hazard do škol
Dovedete si představit, že by stát v případě vážné epidemie vydal zákon, že za rok, tři, pět nebo deset let začne situaci řešit? Ne? Tak proč to dělá v případě hazardu? Závislých na hazardu je v Česku několik set tisíc. Prevence není žádná. Co hodlají poslanci učinit v této věci schválením vládní novely? Na blbou otázku blbá odpověď. Nic. Navíc ještě přikládají pod kotel, aby nemocných bylo víc.
Jediné dnešní plošné omezení hazardu, které platí bez ohledu na vyhlášky, se chystá vládní návrh zákona, i jeho komlexní pozměňovací návrh z dílny rozpočtového výboru bez náhrady zrušit. Je to tzv. paragraf o sousedství (§ 17, odst. 11), který říká, že v sousedství škol, školských zařízení, zařízení zdravotní a sociální péče, budov státních orgánů a církví, nesmí být povolen výherní hrací přístroj. A že obec může stanovit vyhláškou, kolik přesně toto sousedství v dané obci měří, s limitem 100 m. (Po rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. června 2011, se pojem „výherní hrací přístroj“ začal konečně vztahovat i na Kalouskovy videoloterní terminály, ač ministerstvo, na základě Hušákova a Zachariášova posudku, tvrdilo lživě léta opak.) No, a milé poslance nenapadlo nic lepšího, než tento paragraf zrušit. Protože se prý, dle důvodové zprávy k novele, „v praxi příliš neosvědčil“. Pozměňovací návrh Alfréda Michalíka (ČSSD) sice chce do zákona vrátit ustanovení o sousedství, ale již bez možnosti vydání příslušné vyhlášky. V takovém případě ze zákona vypadne jakýkoliv záchytný bod, kolik ono „sousedství“ měří. Okolo výkladu pojmu sousedství, což je tzv. neurčitý právní pojem, jsou obrovské diskuze již dnes. Ministerstvo financí výklad sousedství nikdy nestanovilo. Po novele přijaté ve znění pozměňovacího návrhu poslance Michalíka by dohady ještě zesílily. Je sousedství metr nebo kilometr? Podle toho, kolik kdo zaplatí?
Místo, aby poslanci uzákonili paušální zákaz povolování hazardu minimálně oněch 100 m kolem konkrétně vyjmenovaných budov, přejí si apriori hazard úplně všude (s čestnou výjimkou, že to nesmí být přímo v těch budovách).
Bude moc zábavné sledovat, pokud začne zákon platit. V tu ránu totiž obecně závazné vyhlášky obcí – dle v onu chvíli již neexistujícího paragrafu – přestanou být účinné a úřady budou muset povolit hazard třebas metr od základní školy. Good job!
Obec – a právě jenom obec (!) – bude mít nově jedinou možnost množství heren regulovat, a to pomocí jiné vyhlášky (dnes dle § 50, odst. 4), v níž lze zakázat provoz hazardních přístrojů v konkrétní čas a na konkértním místě. Po rozsudku ÚS to však může obec již dnes, takže to de facto žádná novela není. Suma sumárum, oproti dnešnímu stavu umožní poslanci pouze další rozvoj hazardu.
Podpora korupce až na prvním místě
Všude na světě reguluje hazard centrálně stát. A to tak, že ho skutečně reguluje. Kupříkladu určí maximální množství hazardních přístrojů v dané oblasti, maximální počet kasin v republice, místa, v nichž hazard být rozhodně nesmí. Pouze Česká republika se vydává jako obvykle svou českou cestou a podporuje rozvoj korupčního prostředí. Argument, že lokální politik je občanovi blíž než anonymní úředník na ministerstvu, je sice moc hezký – ale kolik je v republice nezkorumpovaných měst? Tři? Je totálně šílené dávat všechnu odpovědnost obcím. V hazardu se točí nepředstavitelné peníze, mafie udělá cokoliv, aby si pozice udržela. Navíc to podpoří už dnešní katastrofální stav, kdy zastupitelé povolí výherní hrací přístroje jen svým kamarádům (nebo sobě) a ostatním to zakážou.
Českou pračku doporučují 4 mafiáni z 5
Další okruh problémů jsou finanční machinace v rámci povinných odvodů části výtěžku na tzv. veřejně prospěšné účely. Sociální demokracie předložila v tomto ohledu docela schopnou novelu, která omezila možný okruh příjemců: „Provozovatel odvede 80 % části výtěžku podle § 4 odst. 2 k použití v České republice na veřejně prospěšný účel obci nebo kraji, anebo příspěvkové organizaci státu, příspěvkové organizaci územního samosprávného celku, obecně prospěšné společnosti, nadaci, nadačnímu fondu, občanskému sdružení, registrované církvi nebo registrované náboženské společnosti (dále jen “nezisková organizace”)“. Nynější vládní novela ve znění komplexního pozměňovacího návrhu oponentní menšiny rozpočtového výboru toto přejímá, ale za taxativní výčet možných příjemců dopisuje „nebo jiným fyzickým či právnickým osobám“. Takže komukoliv. Takže jsme tam, kde jsme byli. Učitým malým zádrhelem, je „transparentní“ zveřejňování informací, komu, kolik a na co přesně peníze provozovatelé hazardu dali, ale to je problém tak kosmetický, že není potřeba se o něm vůbec bavit.
Jistým pozitivním momentem novely zákona je vyšší procento, které budou muset provozovatelé odvádět na veřejné prospěšné účely. Ti na oko brečí, že je to finančně zruinuje, ale ve skutečnosti jim to vůbec nevadí. Prostě účetně vykážou menší zisky a budou dál odvádět tolik, kolik budou chtít. Vlézt do výherního hracího přístroje nebo do centrálního systému v případě videoloterních terminálů a nastavit si tam čísla, jaká se hodí, je úkon stejně složitý jako nafalšovat podpis maminky v žákovské knížce.
Až budou chtít zákonodárci situaci skutečně řešit
Celá věc má dnes pouze jedno východisko: části zákona, dle nichž se povolují hazardní přístroje, zrušit a zrušit mnoholetá povolení vydaná pro videoloterní terminály Kalouskovým ministerstvem. (Na základě rozhodnutí Ústavního soudu, že Kalouskovy terminály a výherní hrací přístroje jedno jsou, lze dát komfortní přechodné období jeden rok.) Stát se nemusí bát prohraných arbitráží – hazardní přístroje, tak jsou povolovány a provozovány dnes, porušují Ústavou, respektive Listinou základních práv a svobod zaručená práva, konkrétně:
-
čl. 6 odst. 1 (právo na život),
-
čl. 10 odst. 1 a 2 (právo na lidskou důstojnost a ochranu rodinného života),
-
čl. 11 odst. 1 (právo vlastnit majetek),
-
čl. 31 (ochrana zdraví),
-
čl. 32 odst. 1 (ochrana rodiny, zvláštní ochrana mladistvých).
Situace je v tomto diametrálně odlišná např. od zpětného zdanění solárního byznysu, který neporušoval nic, jen se „nelíbil“, kde prohrané arbitráže za x set miliard reálně hrozí. Je-li nějaké podnikání ve střetu s ústavními právy, nepodléhá žádné ochraně.
Poznámka pod čarou: Ministersvo financí má od července 2006 devadesátistránkovou analýzu dopadů hazardu na veřejné rozpočty, kde se o všech problémech píše. Zejména se tam píše, že ČR (a v tom je mimochodem jediná v Evropě) nemá vypracovou studii zdravotních dopadů hazardu, nesleduje počty závislých. Píše se tam, že hazard je nezbytně nutné regulovat centrálně. Píše se tam, jak provozovatelé hazardu manipulují s finančnímu údaji. Asi nikoho nepřekvapí, že Ministerstvo financí dalo na tento nebezpečný dokument razítko DŮVĚRNÉ, strčilo ho hluboko do šuplíku za pět let neudělalo nic, respektive ano, ale přesně naopak.