Včera jsem se svou přítelkyní využil nabídky Vaší společnosti a cestovali jsem nočním vlakem z Prahy do Brna. Vlak vyjíždí 23.11, do Brna dojede 2.24. Nevím, zda je v kompetencích Vaší společnosti zařídit, aby vlaky dojížděly na rozjezd (v každou celou hodinu), nebo ne, toť nechme stranou.
Stranou však nenechme to, že na hlavním pražském nádraží je po rekonstrukci cirka 10 míst k sezení, na cirka 100 lidí. V noci. Přes den je nepoměr kapánek vyšší. Ale lidé jistě rádi postojí, určitě jste si k tomu nechaly vypracovat nějakou analýzu, že lidé sedět na nádražích nechtějí. Je fakt, že je lepší chvíli postát, než se snažit koupit si na poslední chvíli lístek. Pokladny jsou v novém krásném nádraží zasunuty co možná nejvíce dozadu, aby nezavazely butikům, prodejnám mobilních operátorů a pod., což jsou jistě hlavní cíle lidí jdoucích na nádraží. Také vytlačení normálního občerstvení Burger Kingem (asi jen 3x dražší) ocení jistě veškeří cestující.
Pravá pohoda cestování začíná po nástupu do vlaku. Hlavním cílem zaměstanců Českých drah je – jak jsme zjistili – za žádnou cenu nenechat člověka usnout. Možná si nás spletli s trestaneckým vlakem, nebo se jen v ČD domnívají, že cestující s nimi v noci jezdí, protože chcou držet bobříka bdění. Nevim.
V prvé řadě je ulička ve vlaku nasvícena zhruba tak pro potřeby operačního sálu. Do Českých drah asi dosud nepronikla zvěst o tom, že lidské oči jsou schopné vidět i v šeru a pakliže jim jen trochu přisvítíme, nemají s tím problém. Asi k nim nepronikla ani informace o tom, že bílé světlo v noci je zdraví škodlivé. Světlo uličky by i takto bylo lze eliminovat, bylo-li by lze čím ho zakrýt. Instalované dva cáry průsvitných hader to však věru nejsou.
Pakliže se člověk přesto zamotá do nějaké mikiny, mohl by ty 3 hodiny spát. Leč pravidelné buzení ze strany vlakové čety mu to nedopřeje. První budíček se odehraje slabou půlhodinku po nástupu do vlaku – následuje povinná kontrola jízdenek doplněna českou raritou, důsledným elektronickým prověřováním platnosti každé Inkarty, protože teoreticky by bylo možné, že by si jeden člověk z deseti tisíc kupoval lístky na prošlou Inkartu. Při cestování na Elišku – náš případ – pak tato pravděpodobnost stoupá ku miliónu. Sice jsem projel celou Evropu s lístkem za 4.500 Kč a ze 40 průvodčích po nás nechtěl pas – na který byl lístek vázaný – nikdo, ale nechme tuto absurditu stranou. V noci je zejména zcela nesmyslné, aby ve vlaku vůbec lístky kontrolovali! Vlak stojí na nádraží asi půl hodiny před odjezdem, cestující do něj proudí pozvolna, není naprosto žádný problém kontrolovat je při příchodu, nechť k tomu mají klidně pravomoci policisté, kterých se tam prochází patrol habaděj. Toho jednoho dva, co doběhne na poslední chvíli, by si průvodčí už nějak vychytal.
Ale i tohle probuzení člověk ještě nějak čeká, nečeká však další asi tři nebo čtyři naprosto a zcela zbytečné návštěvy, jednou proto, že jestli někdo nepřistoupil, jednou tam vleze nějakej strejda s baterkou, ať si dáme pozor na svoje věci, že jsme vůbec neslyšeli, když otevíral dveře, a ve Skalici nad Svitavou další člověk, jestli vystupujeme v Brně a jestli nás už kontrolovali.
Nezajímají mě pokusy o argumentaci, že to jinak nejde. Jde. Jde mít menší intenzitu osvětlení, jde mít závěsy, co plní nějakou znatelnou fci, jde vyřešit problém kontrolování lístků v poloprázdných nočních vlacích ještě před nástupem, jde nelézt do kupé jen za účelem „hele, já jsem tady, vy ste mě neviděli“. Prostě jde.
Dokud to nepůjde, jezdím v noci s Jančurou.
S pozdravem
Matěj Hollan