V republice jsou desítky různých akciových společností (ČEZ, České dráhy), společností s ručením omezeným (Kordis, který má na starosti organizaci veřejné dopravy v Jihomoravském kraji), státních podniků (Lesy České republiky) či státních organizací (Správa železniční dopravní cesty), které založila veřejná správa.
Vzhledem k tomu, že stát je majetkem všech občanů, je nutné mít nastavena jasná pravidla vycházející z principu, že před lidmi se nemůže tajit prakticky nic a vše, co se děje v těchto firmách, musí být kompletně průhledné, od jmenování řídících orgánů po účetnictví. To, že taková pravidla neexistují a mnoho společností kupříkladu odmítá konat podle zákona o svobodném přístupu k informacím, způsobuje značný demokratický deficit.
Naše parlamentní demokracie je založena na tom, že všechna moc patří lidu (jo, je to hrozná formulace), je proto nutné, aby se jak plná informační povinnost tak nezávislá kontrola vztahovala na všechny státem ovládané podniky. Jinak to znamená vytváření jakýchsi paralelních struktur, které sice stát přes představitele moci výkonné či zákonodárné (spolu)ovládá, ale občané, z jejichž vůle moc zákonodárná a výkonná vzniká, nemají do těchto struktur pod různými pseudoargumenty přístup.
V praxi to vede k tomu, že hospodaření a vůbec všechno kolem těchto firem je veřejnosti skryto, finanční prostředky jsou kamsi odkláněny. Krásně zde dochází k naplnění pojmu „state capture“, tedy odklon, zajetí či únos státu.
Konkrétně si to můžeme ukázat na brněnské akciové společnosti Jižní centrum Brno, která spravuje potencionálně velmi lukrativní rozvojové území vedle krněnského vlakového nádraží. Přestože existuje několik judikátů Nejvyššího správního soudu, že podobné firmy informace poskytovat musí, Jižní centrum odmítá vydávat jakékoliv informace, a to dokonce ani opozičním zastupitelům.
Představenstvo firmy, složené pouze z volených zastupitelů vládnoucí brněnské velké koalice, si dokonce opakovaně odhlasovalo, že jsou soukromá firma, na kterou se povinnost poskytovat informace nevztahuje. Naštěstí už i v případě Jižního centra padl judikát, že informace poskytovat musí, ale jak víme z praxe, judikáty nikoho nezajímají.
Řešení, jak situaci dostat na ústavně přijatelnou úroveň a zároveň jak nastavit jasné parametry fungování takovýchto firem, jsou jednoduchá. Implicitně předpokládám, že právě toto je úkolem pro naše tři protikorupční pěšáky – Fuksu, Šnajdera a rebela Tluchoře.
Zavedení vlastnické politiky
Na rozdíl od soukromého sektoru, ve státních podnicích není generování zisku hlavním cílem, jejich smyslem je zabezpečení výroby a dodávek elektřiny, fungování veřejné dopravy apod. – proto si je stát zřídil. Vlastnická politika státu má definovat cíle státního vlastnictví a roli státu ve správě. Tato politika obsahuje celou řadu přínosů, především zavádí do řízení státních podniků tolik potřebnou transparentnost a předvídatelnost. Snadněji si tak všimneme různých „nestandardních“ kroků. Je to o účinný nástroj komunikace s akcionáři nebo případnými investory, s jednotlivými ministerstvy, dalšími státními orgány a s veřejností, které musí o „svých“ podnicích vědět maximum informací.
Podle plnění tohoto plánu je pak možné odvozovat odměny pro vedení firem, což je dnes předmětem velké a oprávněné kritiky, kdy manažeři státních firem dostávají obrovské platy a odměny a nikdo neví za co. Třeba jako tuhle bývalý ministr dopravy a trafikant ve státní firmě ČD Cargo, Slamečka, který si jako bonus ke své rezignaci odnesl po rok a půl dlouhém účinkování sympatických pět milionů jako startovné do nového života.
Jmenování členů orgánů firem
Odpovědnost ve státních firmách je mnohem rozptýlenější než u firem soukromých.
Základem je, aby všechna vrcholná místa v těchto podnicích byla obsazována přes transparentní výběrové řízení, kdy musí být zákonem určeno, kdo má právo do představenstva či dozorčí rady nominovat ap. Musí být posílena role neexekutivních členů představenstva z řad odborné veřejnosti (nikoliv politiků a úředníků). Tím se krom jiného zajistí i efektivní hospodaření podniků – politici a jejich kamarádi většinou nemají pro řízení (velkých) firem žádnou kvalifikaci. Například jako naši tři mušketýři.
Přístup k informacím
Každá akciová společnost, ve které má stát jakýkoliv podíl, a pochopitelně každá jiná forma firmy (s. r. o., státní podnik) musí mít plnou informační povinnost, to znamená musí poskytovat všechny informace stejně, jako třeba ministerstva nebo obce. Tato povinnost se ukazuje jako nutná pro zakotvení přímo v zákonně, současná praxe, kdy ČEZ a další firmy ignorují judikáty Nejvyššího správního soudu, je neakceptovatelná.
Výsledek toho, že veřejnost neměla nad hospodařením firem kontrolu, vidíme snad nejlépe u Dopravního pražského podniku. Ten dokázal uzavřít i smlouvu, kterou se zavázal platit soukromému subjektu za to, že bude v metru provozovat svoje informační tabule.
Nezávislá kontrola
Ve státních podnicích často nefungují ani základní kontrolní mechanismy, natož nějaké nadstandardní. Není vzácností, že představenstvo má vliv na odměňování členů dozorčí rady, případně jsou představenstvo a dozorčí rada jinak propojeny (např. Martin Roman přešel z představenstva ČEZu do dozorčí rady, v soukromé sféře něco nemyslitelného). Dozorčí rada je tak zcela zbytečná. Vzhledem ke specifické situaci státních podniků je nutné, aby Nejvyšší kontrolní úřad měl pravomoc kontrolovat bez výjimky všechny státem vlastněné nebo spoluvlastněné subjekty, stejně, jako může kontrolovat jiné státní instituce. Návrh na rozšíření pravomocí NKÚ se už dlouhou dobu sune parlamentem, tak snad se někdy dosune.
Odměňování
V současné době neexistuje žádný klíč, podle které jsou manažeři a členové orgánů státních firem odměňováni. Firmy nemají stanoveny žádná kritéria pro posuzování jejich úspěšnosti, státní firmy nemají vzájemně systém odměňování sladěn, peníze se rozdávají, jak se komu zamane.
Takže práce jak na kostele, proto přeji protikorupčním velvyslancům ve vedení státních podniků, ať jim to jde hezky od ruky.
