Jak vnímáme hlasitost uchem
Naše ucho, kterým hudbu přijímáme, je důmyslný orgán. Díky němu umíme sluchem rozeznávat velice jemné nuance zvuku. Je ale také lehce zranitelný. Dělí se na tři části – zevní, střední a vnitřní.
Poté, co zvuk opustí ústa, nástroj, reproduktor, šíří se vzduchem v podobě vlnění. Takto dopadá na ušní boltce a je veden zvukovodem zevního ucha, kde se na základě velkého boltce v poměru k úzkému zvukovodu ještě zvýší následná citlivost tzv. bubínku ke zvukovým detailům. Vlnění tedy na konci zevního zvukovodu naráží na bubínek – membránu, jež vlnění vzduchu přetlumočí třem malým kůstičkám středního ucha, kladívku, kovadlince a třmínku, které do sebe – jak název kůstek napovídá – ťukají a zvuk touto formou předávají skrz tzv. oválné okénko do vnitřního ucha. Z hlediska hlasitosti mají zdejší kůstky vlastnost, že se umí při přílišné hlasitost „povolit“ a kladívko tak tluče do kovadlinky méně usilovně. Za oválným okénkem čeká hlemýžď, neboli cochlea. Jako šnečí ulita zatočený útvar, naplněný tekutinou, perilymfou, kterou se šíří vlna odpovídající danému zvuku. Dost fikaným a dosud ne detailně zjištěným způsobem se zde pomocí tzv. bazální membrány předává výška tónů tzv. vláskovým buňkám. Od nich pak vede sluchový nerv do mozku, jenž nám poví, jaký zvuk a tón zrovna slyšíme a co si o něm máme myslet.
S těmi vláskovými buňkami se to má v kostce následně: je jich moře, jsou naskládány po celé délce závitů hlemýždě, každá nebo každá skupina kóduje určitou výšku tónu a krom toho i jeho hlasitost. Pokud k ní přichází hodně hlasitý signál, buňka se může po nějaké době unavit – už nemá na to, aby takto silnou zprávu předávala, vyčerpala všechen svůj potenciál. Její regenerace trvá třeba několik dnů, po které je náš sluch omezen.
Pakliže k ní však dojde extrémně hlasitá message, může to milou buňku zabít. Po zbylou část života na tuto buňku neslyšíme. No a nejedná se jen o jednu maličkou buňku, ale o celou řadu. Po zbytek žití nám pak obrazně řečeno chybí kus ucha. Kromě poškozeného sluchu to může znamenat např. celoživotní pískání v uchu nebo problémy s rovnováhou (centrum rovnováhy se nachází ve vnitřním uchu).
Hrajeme na maxximum
A teď se pojďme podívat do nějakého hudebního tanečního klubu, doplňte každý ten svůj oblíbený. DJ tam pouští zpravidla hudbu vosolenou na max. Nerad bych se někomu vemlouval s tím, že mu to nemá být příjemné, SM je určitě moc fajn, leč fakt je ten, že dočasné poškození sluchu je nevyhnutelné. Pozná se to kupř. tak, že když z klubu vylezeme na ulici, hučí/šumí nám v uších (mnohdy si toho všimneme, jen pokud se na to soustředíme). Po nějaké době si na to zvykneme a nevěnujeme tomu pozornost, ani další den či dny, kdy tato indispozice přetrvává.
Pokud přesáhne hladina hlasitosti xy decibelů, poškození sluchu je nevratné. Patrně je u poslechu velmi hlasitých, tj. pro sluchový orgán devastujících zvuků podstatné, zda je nám to subjektivně příjemné, nebo nám ta hlasitost vadí, v prvním případě jsou poškození menší, psychika promlouvá do všeho. Avšak všechno svým volním rozhodnutím neokecáme a určitá míra hlasitosti (která je běžně v klubech nebo na koncertech) náš sluchů ničí, ať se nám to líbí nebo ne. Příměr praví, že někdo má tak dobré uši, že slyší i trávu růst. Bez příměru je to tak, že člověk s nepoškozenýma ušima dokáže zaznamenat zvuky slaboulinké, tzn. že dokáže vnímat zvuky/hudbu daleko plastičtěji než ten, kdo má uši poničeny. „Je to naše volba“, dalo by se říci; či si chceme uši ničit a užívat si obrovské hlasitosti, či raději volume stáhneme a necháme si uši schopné kvalitně analyzovat hudbu (zvuky) v celé její kráse. Za zmínku stojí, že ač si toho jsme vědomi nebo ne, má to dopad na kvalitu našeho spánku, soustředění, pracovní výkonnost – tělo si poškození svého orgánu uvědomuje a „řeší“ ho nezávisle na nás. U přechodného poškozování sluchu se urychluje přirozené „stárnutí“, tj. odumírání vláskových buněk.
Naše sluchové ústrojí je nadměrně hlasitou hudbou přehlceno, přestává stíhat, hudba řinoucí se z reproduktorů se mění v jakýsi zvláštní druh hluku. Jak říká můj známý akustik, měl by se pro tuto formu hudební produkce ustanovit nějaký nový pojem, kupř. „hlučení“. „Co děláš dnes večer?“ „Ále, jdu si trochu zahlučit, přidáš se?“
Čím víc volume, tím víc muziky
Vysoká hlasitost má dopad i na poslech hudby samé. Člověk dokáže poslouchat jen určitý výsek z možných frekvencí, od 20 Hz do cca 20 000 Hz. Co je níž, nazývá se infrazvuk, co je výš, ultrazvuk. (Pro představu: jednočárkované neboli komorní A má frekvenci 440 Hz, A2 880 Hz, A3 1760 Hz, A4 3520 Hz, A5 – které už není na klavíru – 7040 Hz, A6 14080 a A7 – 28160 Hz – bychom už neslyšeli. Směrem dolů: malé A má 220 Hz, velká A 110 Hz, kontra A 55 Hz a subkontra A 22,5 Hz). Ale ne v celém spektru dokáže náš sluchový aparát slyšet tóny v libovolné hlasitosti. Jak hluboké, tak zvláště vysoké tóny nejsme schopni slyšet příliš potichu, či nahlas. Oblast slyšitelnosti (sluchového pole) přehledně ukazuje tento obrázek.
Víme, že když se hraje stejně vysoký tón na houslích nebo na klarinetu, zní pokaždé jinak. Je to celé složitější, ale teď stačí, že za to může tzv. barva tónu. Její podoba je ovlivněna tzv. vyššími harmonickými tóny (příp. se může setkat s termíny svrchní tóny, částkové, alikvotní). Hrajeme-li základní tón, třeba malé A – 220 Hz – tak teoreticky budou krom tohoto základního tónu znít i všechny násobky 220 (440, 660, 880, 1100, 1320, 1540, 1760, 1980, 2200, 2420, 2640, 2860, 3080, 3300, 3520 Hz…). Jsou to tedy všechny vyšší A, ale i spousta jiných tónů.
Podle toho, na jaký hrajeme nástroj (druh, provedení, kvalita), jak na něj hrajeme (smyčcem, prstem, jaký máme nátisk na dechové nástroje) či jak silně naň hrajeme, zní silněji určitě vyšší harmonické, některé se neozvou vůbec, některé mohou mít v reálu jinou výšku, než by měly mít teoreticky, ozývají se doprovodné šumy (dech, tah smyčce). Do toho se montuje akustika prostoru, která je schopná určité frekvence zesílit.
Na obrázku oblasti slyšitelnosti jsme viděli, že lidské ucho je různě citlivé pro různé výšky. To se týká i vyšších harmonických, které bychom jako součást základního tónu normálně neslyšeli, ale při vysoké hlasitosti ano, nebo naopak už ne. Nadměrnou hlasitostí tak vlastně reprodukujeme jinou hudbu než autor složil.
Proč tak nahlas?
Položte si spolu se mnou otázku, proč máme (mají, ti co tam chodí…) potřebu ničit si uši? Je to jako s kouřením, že je to prostě droga, s níž neumíme přestat? Nebo nás nezměrný kravál přivádí do extáze?
Pokud není cílem všech návštěvníků předmětných akcí nemožnost se spolu bavit – tento cíl je splněn bezezbytku – tak jsem přesvědčen, že je to jen z čiré blbosti a nevědomosti. Reprák má knoflíky, které můžeme vytočit na xy decibelů, no tak to prostě uděláme, ať to břinká. Pokud by nově nainstalované reproduktory zvládly vyprodukovat zvuk o intenzitě atomové pumy, tak patrně padnou všechna města do rána: „Hele vole, vosol to trochu! Tohle pípání pouštěj svoji babičce.“
Je-li však naším cílem naplnil prostor hutným zvukem, lze to učinit bez ničení sluchového aparátu. Bude-li úzus, že „toto“ je nejvyšší přípustná hlasitost, brzy to všichni přijmou za své a nenapadne je, že by to šlo pustit ještě o polovinu hlasitěji. Když potřebujeme silné světlo, také si nenainstalujeme do místnosti Slunce.
Různé šamanské rituály používající ortodoxní rytmus bicích také nepracují s „absolutní“ hlasitostí, přesto jsou pro svůj účel účinné i za použití pouhých akustických nástrojů.
Pokud máme rádi, když nám zvuk vybruje tělem, použijme dobré basové reproduktory a basy zesilme. Vytáhneme-li výšky, bude nás z toho maximálně bolet hlava, na tělesný prožitek to nemá vliv, vlny jsou již moc krátké na to, aby je naše tělo zaznamenalo.
Ruší-li nás produkce ze sousední stage, zeslabme obě, nepředhánějme se, kdo má hlasitější repráky. Účinek je stejný.
A co s tím?
Dnes existují normy pro maximální hladinu hlasitosti v hudebních klubech. Může ji měřit hygiena. Poté, co se dopředu ohlásí, že přijde měřit…
Kdybych měl možnost na tom něco změnit, spustil bych osvětu, co nebezpečná hlasitost způsobuje, jak lze stejný zážitek prožít i při bezpečné úrovni hlasitosti. Měřil bych, zda se normy pro maximální hlasitost dodržují a tvrdě bych pokutoval jejich překračování. Do vnitřních prostor bych nepovoloval instalaci reprobeden, které překročení limitů umožňují.
Protože to není žádná svoboda jednotlivce, rozhodnout se jít do takového prostředí; je to jen pitomá anomálie, která nemá opodstatnění, ohrožuje zdraví návštěvníků klubů/koncertů (kteří si to ani neuvědomují), ohrožuje zdraví zaměstnanců v takových podnicích a ničí hudbu. Nevěřím, že to vyřeší „ruka trhu“. Howgh.
—————————————
P. S.: Proti snižovaní hlasitosti lze argumentovat tím, že lidé jsou již natolik hluší (typicky zvukaři…), že potřebují poměrně značnou hlasitost, aby si všimli, že vůbec něco hraje. Ok, vychovejme si tedy národ nahluchlých, taky možnost…